Utrpět někde úraz pochopitelně není žádné terno, a to bez ohledu na to, kde k tomu dojde a nakolik závažné takové zranění je. Zkrátka a dobře to obvykle představuje přinejmenším určitou dávku bolesti, a nejednou to ani tím ještě neskončí, protože tu mohou být i potřeba zdravotnické pomoci, i nemocenská, ba i tu kratší a tu delší, případně dokonce doživotní následky.

Zranit se zkrátka není to pravé, není to to, oč by někdo stál. Jenže navzdory tomu k podobným nepříjemnostem nejednou dochází. Někdy nejsme my lidé dost opatrní, někdy nás může poškodit i někdo jiný, a to vědomě i jen nevědomky. Variant, jak přijít k úrazu, může být dost a dost.

A co je na úrazech příjemného? Pokud se domníváte, že nic, nemáte až tak docela pravdu. Protože je sice jasné, že o něco podobného nemůže nikdo stát, jenže něco, co člověku může aspoň trochu zvednout náladu, se přece jenom najde. A to skutečnost, že poškozenému náleží v některých situacích odškodnění.

Když třeba někdo utrpí pracovní úraz nebo se mu něco stane při dopravní nehodě, v obchodním centru nebo ve škole, má obvykle nárok na bolestné, a samozřejmě i na náhradu toho, co mu úraz vzal nebo co si tento naopak vyžádal.

Někdy tak dostane poškozený i náhradu na ušlém výdělku, i to, co musel zaplatit za péči, jež mu musela být v souvislosti s tímto poskytnuta, někdy potřebuje dokonce i dlouhodobé odškodnění související se ztíženým pracovním či společenským uplatněním atd.

Ale pojišťovny se pochopitelně nejednou zdráhají utrácet víc, než je nezbytné, a tak hledají kdejakou výmluvu, proč poskytnout poškozenému co nejméně. A počítají s tím, že si to tento nechá líbit, že nebude mít náladu a síly pustit se s nimi do křížku.

Ale poškození by to určitě vzdávat neměli. A měli by žádat adekvátní odškodnění. A když toho sami nedosáhnou, měli by si nechat pomoci od profesionálů. Kteří se postarají, aby každý dostal to, co dostat má.